Sukulenty pocházejí z pouštních a polopouštních oblastí, kde skvěle využívají právě své schopnosti hospodaření s vodou. Dnes existuje velké množství druhů s různým stupněm sukulence – tedy zadržováním vody, které je patrné zejména na listech, stoncích a kořenech. Pokud byste rozřízli list sukulentu, pravděpodobně byste byli překvapeni, kolik vody se v něm skrývá. Za hlavní výhodu je tak považována právě jejich pěstitelská nenáročnost i fakt, že je možné je sehnat v zahradnictvích kdykoliv během roku.

Mnoho lidí neví, jaký je rozdíl mezi sukulenty a kaktusy. Vysvětlení je jednoduché – kaktusy jsou podskupinou sukulentů. Každý kaktus je tedy ve skutečnosti také sukulentem. Ze zhruba deseti tisíc známých sukulentních druhů se vytvořilo šest hlavních čeledí:

Tlusticovité (Crassulaceae)

Jde o nejznámější druhy sukulentů, kterých existuje velké množství druhů. Charakteristické jsou pro ně oblé lodyhy, silně zdužnatělé a hustě rostoucí listy. Může jít o byliny, polokeře i nízké stromy, o letničky i trvalky. U nás se nejčastěji setkáme s tlusticí Crassula ovata, která má množství rozmanitých kultivarů. Oblíbené jsou především nízké kulovité formy a zpřímené varianty s kmínkem. Jejich výhodou je jednoduché tvarování řezem. Mezi tlusticovité patří také rody jako je netřesk, rozchodnice, rozchodník a masnice.


Tlustice, Crassula ovata, Foto: www.jardinexotiqueroscoff.com

Pryšcovité (Euphorbiaceae)

Tyto jednoleté až vytrvalé byliny rostou hlavně v pouštích, kde se podobají kaktusům a pak také v tropech, kde se vyskytují ve formě dřevin. Přestože vypadají různě, spojuje je jeden charakteristický znak a to produkce mléčně bílé šťávy – latexu. Pryšec začne latex ronit v případě poranění. Ve většině případů jsou tyto rostliny jedovaté. U nás jsou z pryšcovitých zastoupeny dva rody a to pryšec a bažanka.


Pryšec, foto: pixabay.com/users/LoggaWiggler/

Klejichovité (Asclepiadaceae)

Jde o vytrvalé popínavé dřeviny, liány nebo sukulenty, které rovněž produkují mléčné šťávy. V České republice je tato čeleď zastoupena pouze bylinami rodu klejicha, voskovka a tolita. Druhy této čeledi se nejčastěji vyskytují v tropech a subtropech, minimálně jsou pak zastoupeny rovněž v mírném pásmu.

Asfodelovité (Asphodelaceae)

Tyto pozemní vytrvalé byliny mohou dřevnatět a mít následně až stromkovitý vzhled s oddenky. Tato čeleď je poněkud komplikovaná a její pojetí se neustále mění. Rostliny, které do ní původně spadaly, se dnes již rozdělují na samostatné čeledi a to bělozářkovité (Anthericaceae), áloeovité (Aloaceae) a agávovité (Agavaceae).


Aloe vera, foto: Nejzahradnictvi.cz

Kosmatcovité (Mesembryanthemaceae)

V této čeledi jsou zastoupeny jednoleté nebo víceleté byliny nebo malé keře, které jsou často poléhavé nebo plazivé. V našich podmínkách jsou kosmatcovité sukulenty pěstovány jako skalničky. Nejznámějším rodem z čeledi kosmatcovitých je Lithops – živý kámen.


Živý kámen neboli lithops, foto: seedrevolver.com

Kaktusovité (Cactaceae)

Jedná se o jednu z největších čeledí sukulentních rostlin na světě. Zahrnuje pod sebe přibližně 2500 druhů rostlin většinou kulovitého nebo sloupovitého tvaru. Jejich stonky jsou silně zdužnatělé, zploštělé a článkované. Typickým znakem kaktusovitých jsou „areoly“ – zakončení zkrácených větévek, které jsou poseté trny, ostny, zahnutými háčky i chlupy. Květy bývají nápadné, velké, plody představují většinou bobule.

Pěstování sukulentů

Sukulenty snesou dlouhodobější absenci zálivky a vysoké teploty. Proto není třeba se o ně být ani v případě, že odjedeme na dovolenou. U zálivky platí pravidlo, že by substrát neměl být nikdy trvale mokrý. V zimě se pak sukulenty zalévají ještě méně, při opadu listů prakticky vůbec. Ideální je pro tyto rostliny světlé stanoviště, nejlépe na jižní straně. Sukulenty vyžadují propustný substrát, který zajistí rychlý odtok vody. Měla by jej tvořit zemina, písek a rašelina v poměru 2:1:1. Není na závadu, když substrát obsahuje také drcenou cihlu, říční štěrk nebo jemnou lávovou drť – tyto ingredience je možné nahradit agroperlitem.

Mladé rostliny můžeme přesazovat každoročně, starší pak jen výjimečně, nejlépe na jaře. Sukulenty mohou zdatného pěstitele překvapit i květem. Pokud chceme kvetení podpořit, měli bychom rostlinám dopřávat letnění – tedy pobyt venku během letních měsíců. V případě častějších dešťů stačí zpod sukulentů odebrat misky, aby voda odtékala. Během letnění rostliny zesílí a ozdraví se. Zvlášť dobře na něj reagují echeverie a také sukulenty rodu Lithops - kvetoucí kameny. Než se objeví první mrazy je třeba rostliny přenést zpět do bytu na jejich původní stanoviště.

Důležité je rovněž dodržování vegetačního klidu, aby se rostlina mohla zregenerovat a nabrala síly pro další růst. S vegetačním klidem začínáme někdy na podzim, v době, kdy se zkracují dny. Sukulenty zastavují svůj růst a mohou jim opadat listy. Abychom je ve spánku „nebudili“, zaléváme je jen velmi sporadicky a nehnojíme je. Ideální teplotou pro přezimování je cca 15 stupňů Celsia. Sukulentům nevadí běžné pokojové teploty ani teplo vycházející z ústředního topení.

Pozor na vlhkost a chlad

Sukulenty více než na napadání škůdci trpí na hniloby, které jim můžeme způsobit nadměrnou zálivkou. Rostliny může velmi poškodit také ledový vzduch v zimě, který se do bytu dostane během větrání. Pokud tedy potřebujete větrat, přeneste rostliny na chvíli do teplejší místnosti. Mezi škůdce, které sukulenty nejčastěji trápí, jsou červci a puklice. V oblibě mají zejména agáve, aloe a podobné rostliny. Pokud jsou rostliny napadeny, je třeba se pustit do dlouhého boje a pravidelně je ošetřovat. Otírání listů namočenou vatou nemá smysl, nutné je pořídit si přípravek na chemické či biologické bázi a tím rostlinu pravidelně ošetřovat. Někdy se může stát, že se na sukulentech usadí také svilušky a háďátka.

- jpa -