Kde se vzaly?
První zmínky jsou v dochovaných listinách o hlávkovém zelí, které si pro svou potřebu pěstovali lidé již v zahradách starého Říma. Pravda, tehdy ještě nemělo dnešní podobu. Muselo ujít ještě dlouhou cestu šlechtění, než se na našich zahradách začalo pěstovat v odrůdách, v jakých jej známe dnes. Květák se k nám dostal díky arabským národům někdy kolem patnáctého století a nejmladší ze všech známých košťálovin je prý růžičková kapusta, kterou se podařilo vyšlechtit belgickým odborníkům teprve v průběhu devatenáctého století.
Zelí hlávkové
Zelí je jednoznačně nejvíce pěstovanou košťálovinou u nás. Má totiž nejen skvělou chuť, ale také vysoký obsah vitamínu C. Pěstuje se jak bílé, tak červené, které je díky vyššímu obsahu sacharidů nasládlé, má vyšší obsah některých vitamínů, ale menší podíl vlákniny, než zelí bílé. Zelí se pěstuje buď ve formě rané, polorané nebo pozdní, která se sklízí až koncem září nebo počátkem října. Vysévá se do pařeniště koncem března a začátkem dubna, na záhonky se pak přepichuje koncem dubna. Půda, do níž mladé rostlinky přijdou, by měla být bohatá na živiny, dobře prohnojená kompostem nebo hnojem. V průběhu růstu dbejte na dostatečnou zálivku. První sklizeň probíhá v letních měsících a je potřeba říci, že rané ani polorané zelí není určeno k dlouhodobějšímu skladování. K tomu jsou předurčeny, stejně jako k nakládání odrůdy pozdní. Pokud nepatříte k milovníkům nakládaného zelí, pak jej můžete skladovat i na suchém a chladném místě uložené na slámě nebo v písku, popřípadě jej zavěsit hlavou dolů po celých hlávkách. Jeho pěstování není nijak náročné, pozor si ale musíte dát na napadení škůdci v podobě třeba běláska zelného, jehož housenky okusují listy. Mšice zelná se zase drží na spodní části listů, které se po jejím napadení deformují, v horším případě celé zasychají. Kromě toho mšice přenášejí i nejrůznější virová onemocnění. Nebezpečné je také houbovité onemocnění známé jako nádorovitost košťálovin. Houbám se nejlépe daří ve vlhkém prostředí, proto je vhodné snížit co nejvíce vlhkost, zvýšit pH půdy za pomoci mletého vápence a především pravidelně střídat záhony, na nichž košťáloviny pěstujete s jinými druhy zeleniny.
Na zahradě můžete vypěstovat i zelí, které není určeno ke konzumaci, ale jako okrasná rostlina. Tyto druhy netvoří pro zelí tak typické hlávky, ale svými zajímavě zbarvenými kadeřavými listy vás budou na záhonu těšit ještě v době, kdy se k zemi bude snášet barevné listí a zahrada bude připravena k zimnímu spánku.
Květák a brokolice
Dvě košťáloviny, které jsou si velmi podobné. Oběma se daří ve středně těžkých půdách s dostatečnou zásobou živin, kterých docílíte podzimním prohnojením. Čím více má půda, v níž se pěstují živin, tím lepší je jejich chuť. Vysévají se od poloviny března, jakmile jsou jednotlivé rostlinky asi deset centimetrů vysoké, pak je nutné je rozsadit a začátkem května je přesadit na záhon ven. Potřebují dostatečnou a pravidelnou zálivku a sluneční svit, nehodí se je proto vysévat a sázet do stinných částí zahrady. Chcete-li aby měl i květák ze zahrady zářivě bílou barvu jako z obchodu, pak musíte samotné květenství květáku chránit před přímým slunečním zářením. Jednoduše se to dělá překrytím již větší hlávky vnějšími listy rostliny. Květák se sklízí v průběhu srpna, u brokolice je potřeba vhodný okamžik správně načasovat tak, aby hlávka byla pevná. Brokolici po sklizni nevyhazujte, nechejte ji v záhonu, mívá totiž ještě druhou úrodu.
Kedluben
Jedna z nejoblíbenějších košťálovin u nás vůbec. A to především pro její snadné a rychlé pěstování, nenáročnost a chutnost. Kedluben můžete vypěstovat ve třech barvách – zelené, bílé a fialové. Vysévá se za okno začátkem dubna, při zhruba deseti centimetrech výšky jednotlivých rostlin je vhodné jej přesadit na záhon. Pamatovat byste měli na to, že kedluben je velmi náchylný na přemrznutí a chlad, proto jsou-li v době přesazení na záhon ještě chladná rána, je vhodné přikrýt rostliny netkanou textilií. Půda by měla být lehká a dostatečně vyživená a nechcete-li mít rostliny dřevnaté a dužnaté, dbejte na dostatečnou zálivku.
Velmi oblíbená pro svou šťavnatost i lahodnou chuť je také pozdní odrůda kedlubnu – Gigant. Jeho nespornou výhodou je dužnina, která nedřevnatí ani při delším skladování. Vysévá se koncem dubna, na záhonky by rostliny měly přijít až počátkem června, sklízí se pravidelně na podzim, většinou koncem října. Skladovat jej můžete v suché a chladné místnosti, nejlépe i s kořenem v bedně s pískem. Takto uskladněný vydrží až do prvních jarních dní.
Růžičková kapusta
Vysoký košťál obrostlý malými růžičkami, které se hodí nejen do polévky, ale i jako příloha k masům. Vysévá se koncem března do pařeniště, na záhon se pak přesazuje až koncem dubna nebo začátkem května. Vyžaduje poměrně lehké půdy a oproti ostatním košťálovinám nepotřebuje vydatné hnojení, ba naopak, pokud bude v půdě příliš dusíkatých hnojiv, začnou se růžičky otevírat a nebudou chráněny před mrazem. Růžičkovou kapustu lze totiž nechat na záhonku po celou zimu a odebírat si pouze potřebné množství růžiček, ba co víc, podle odborníků teprve po přechodu mrazem získává růžičková kapusta onu nezaměnitelnou lahodnou chuť. Na zimu je dobré odstranit všechny vrchní listy, v nichž se tak velmi rády zdržují mšice.
Připravila: Petra Martišková