Asi 90 % z celkového počtu druhů roste v tropech, a zbytek v pásmech ostatních, samozřejmě kromě polárního. Orchideje jsou přizpůsobivé rostliny - vegetují na skalách, na stromech, na zemi a třeba na kaktusech, statečně odolávají enormnímu suchu a slunečnímu svitu či přívalovým dešťům a dokonce rostou i nav místech, kde vůbec neprší a tak jsou nuceny brát vláhu jen z ranní rosy či mlhy.

V mírném pásu rostou pozemní druhy orchidejí na lukách nebo na světlých místech v horských oblastech poblíž bystřin. Zkušení skalničkáři často pěstují orchideje rodu Pleione, které právem považují za perlu všech svých rostlinek na skalce. Někteří se dokonce specializují jen na tyto druhy.

V přírodě se orchideje rozmnožují semeny. Opylování květů se děje převážně blanokřídlým hmyzem, motýly, dvoukřídlým hmyzem a kolibříky. Asi jen 15% druhů je opylováno prachem či větrem a zhruba u 2 % orchidejí dochází k samoopylení. Vyzrávání semeníků trvá až jeden rok. Po uplynutí této doby semeník praskne a vítr roznese semena, která jsou menší než pylová zrnka, do širokého okolí. Ve vhodném prostředí, za přítomnosti symbiotických hub, semena vytvoří po dvou měsících kulovitá tělíska, odborně nazývaná protokormy. Z těch vyraší kořeny a lístečky - základ rostliny. Vývoj semenáčků v květuschopné rostliny je velmi zdlouhavý a vyžaduje pěstitelskou trpělivost.   Některým druhům orchidejí stačí období tří let od vyklíčení k vytvoření květů, například Phalaenopsis, jiným druhům to trvá až patnáct let. Proto jsou lokality s orchidejemi ve volné přírodě přísně chráněny, aby tyto krásky zůstaly zachovány i pro příští generace.

Jednu z největších sbírek orchidejí, asi 12 000 druhů z celého světa,   lze   shlédnout v královské botanické zahradě v Kew-London . U nás v jsou zájemcům k dispozici sbírky v Arboretu při Vysoké škole zemědělské v Brně a v botanických zahradách v Praze-Tróji či v Liberci.

Jak se pěstují epifytické orchideje

V bytě lze dosáhnout pěstitelských úspěchů při dodržení určitých podmínek a nároků podle jednotlivých druhů orchidejí. V tropech, kde je velká konkurence jiných rostlin, jsou orchideje většinou nuceny, z důvodu nedostatku světla, růst na stromech. Tento způsob růstu se nazývá epifytický. Hostitelský strom porostlý společenstvem kapradin, mechorostů, bromélií, tillandsií a jiných pnoucích rostlin slouží jako záchytný bod k vegetaci orchidejí. Kořeny epifytických orchidejí slouží nejen k uchycení a nasávání vláhy, ale i k přijímání výživných látek - asimilaci. Běžně rostliny asimilují jen svými listy, jenže některé orchideje listy a dokonce ani zásobní orgány (pahlízy) nemají. Proto kořeny těchto zvláštních druhů plně převzaly funkci výroby chlorofylu, dýchání a přijímání živin.

Epifytickým orchidejím se nejlépe daří ve vytápěném skleníku s minimální vzdušnou vlhkostí okolo šedesáti procent, a kde teplota ve vegetačním období neklesá pod 25 stupňů Celsia. Protože získat rostlinu ze semene je v bytových podmínkách zdlouhavé a složité, raději požádáme zkušeného pěstitele o sazeničku. Většinou získáme nezakořeněný řízek s listy, pupeny a 2 až 3 hlízami. Umístíme jej do nádoby s vodou tak, aby pupeny byly ponořeny ve vodě. Jakmile se přibližně za 6 týdnů objeví výhony a začnou růst kořeny, přesadíme sazenici do směsi sekaného rašeliníku, drcené borové kůry, zetlelého bukového lisí a kvalitní vláknité rašeliny. Substrát můžeme smísit s kousky dřevěného uhlí nebo molitanovou drtí pro jeho vylehčení a provzdušnění. Hlízky sázíme do košíčků, jejichž dno vyložíme kousky borové kůry a dbáme na to, abychom oddenek nechali asi 2 cm nad okrajem košíčku nezakrytý substrátem. Potom sazenici důkladně zalijeme a substrát udržujeme vlhký. Zálivku omezíme jen v době vegetačního klidu, tedy v zimě a na podzim v období tvoření poupat. Zásadně nehnojíme v době květu a vegetačního klidu.

Autor: Irena Forejtová