Bledule kdysi hodně rostly také ve volné přírodě, v posledních desítkách let ovšem kvůli melioračním zásahům a necitlivému obhospodařovávání luk postupně vymizely a staly se zejména okrasou soukromých zahrad. V přírodě tedy bledule neboli koukoříky, jak jim říkaly naše babičky, najdeme jen ojediněle na velice vlhkých stráních, nivních loukách nebo v lužních lesích, kde je dostatek výživné a vytrvalé mokré půdy a polostín, který těmto rostlinám vyhovuje nejvíce.
Svůj domov mají bledule ve střední Evropě, najdeme je však i v Itálii, Francii, Irsku nebo Anglii, a to až do výšky 1600 metrů nad mořem. U nás je rostlina chráněna podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, patří stejně jako podobná sněženka, s níž si lidé bleduli často pletou, mezi ohrožené druhy.
Vzhledem k tomu, že se jedná o vytrvalé rostliny, nemusíme se o ně příliš starat. Všechny zásobní látky si bylina uchovává v podzemní cibuli, která v půdě vydrží mnoho let a navíc je velmi odolná vůči mnoha povětrnostním vlivům, včetně nadměrného přemokření půdy. Dceřinými cibulkami se vedle využití semen bledule také množí.
Zejména cibule, ale i zbytek rostliny je prudce jedovatý. Bledule obsahuje zejména jedovatý alkaloid leucojin, a v menším množství i lykorin, isotazatin a galathamin. Tyto látky mohou při požití způsobit zažívací obtíže, hlavně zvracení a průjem, nadměrné slinění a slabost organismu. Při manipulaci s bylinami se proto doporučuje umýt si pořádně ruce nebo používat ochranné rukavice.
Příbuznou rostlinou bleduli jarní, která kvete od února do dubna, je bledule letní (Leucojum aestivum) kvetoucí o něco později - v dubnu a květnu. Tato rostlina dorůstá do mnohem větší výšky, až přes půl metru, a má menší květy, kterých je tři až sedm na jednom stvolu. Stejně jako bledule jarní je i její letní "verze" chráněná.
Autor: efa