Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená „téci“. Název je odvozen od faktu, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu. Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a v červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené, v koncových palicovitých latách, zatímco samičí tmavě červené a kompaktní.
Odkud k nám přišla?
Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová nazývaná také ocetná.
Jedovatá kráska
Některé druhy škumpy jsou prudce jedovaté, jiné vyvolávají alergické reakce. Proto se pěstují pouze v botanických zahradách, kde je u nich přiložena výstražná cedule „Nedotýkat se!“. Jde zejména o východoasijskou škumpu lakodárnou (Rhus verniciflua), na níž lidský organismus reaguje jako na bojovou látku yperit. Dalším nebezpečným druhem je severoamerická škumpa laková (Rhus vernix), na kterou stačí sáhnout a způsobíte si vyrážky a někdy i těžko hojitelné rány. Jedovatá je zejména mlékovitá šťáva obsahující polyfenolické látky, které jsou silnými alergeny. Když šťávou potřísníte pokožku, vytvoří se vám bolestivé puchýře, kterých se budete jen těžko zbavovat.
U nás je „poměrně“ bezpečno
Škumpa orobincová (Rhus typhina), s níž se setkáváme na našich zahradách nebo v parcích, ale jedovatá není. Do Evropy se tento druh dostal v roce 1624 ze Severní Ameriky a své praktické využití našla při výrobě octa. Odtud také pochází její starší jméno škumpa ocetná či octová. První záznam o vysazení škumpy ocetné v Česku pochází z roku 1835. Ovšem pozor, i na škumpu orobincovou je možné být alergický. Údajně až 10 procentům lidí se po kontaktu s touto škumpou objeví alergická reakce – kůže zčervená, začne svědět a objeví se na ní puchýřky. K takovéto reakci může dojít klidně až 48 hodin po kontaktu s rostlinou. V případě, že chcete keř prořezávat nebo s ním jinak manipulovat, vezměte si raději rukavice. Škumpu se nedoporučuje vysazovat v místech, kde si hrají děti nebo se pohybují zvířata.
Není škumpa jako škumpa
Různé nejedovaté druhy škump mají rozmanité využití. Například asijská škumpa tříslovinová (Rhus coronaria) je využívána v gastronomii, tedy konkrétně z jejího plodenství se získává nakyslé koření zvané „sumah“. Užívá se zejména v zakavkazské kuchyni ke kořenění rožněných a dušených mas nebo ryb. Staří Římané sumahem nahrazovali citróny nebo ocet, ale jeho využití bylo mnohem širší. Římští legionáři tímto rezavým práškem zastavovali krvácení, námořníci jej užívali při kurdějích, na zklidnění žaludku i proti průjmu. V současnosti je sumah neodmyslitelnou součástí kuchyně Ázerbájdžánu, Arménie, Gruzie i Libanonu, kde si bez něj nedokážou představit nejen maso, ale konzumují jej také v salátech, čočce, kebabu a dokonce i v jogurtech.
Určité druhy škumpy se v minulosti využívaly ke zpracování kůže, jiné zase k obarvování vlny a hedvábí. Dřevo některých druhů se zase skvěle hodí pro jemné řezbářství a vytváření intarzií. Z jiných druhů se pro změnu vyrábí vosk nebo lak. Octovou škumpu známou z našich zahrad kouřili severoameričtí indiáni smíchanou s tabákem v dýmkách míru.
Okrasa nebo plevel?
I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Říkáte si proč? Škumpa je totiž poměrně invazivní rostlinou, která se rychle šíří kořenovými výmladky a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!
Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.
Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž příliš ráda stín, vlhko ani větrno. Množí se semeny a kořenovými výrůstky. Pod matečnou rostlinou vyrostou každý rok desítky dceřiných odnoží, které brzy zaplevelí celý prostor. Mladých rostlinek se však dá jednoduše zbavit seseknutím pomocí běžných sekaček nebo křovinořezů. Pokud bychom se chtěli škumpy zbavit nadobro, je třeba ji vykopat i s kořeny, jinak bude veškerá snaha marná a několik metrů od původního místa vyraší škumpy nové. Uřezané větve a listy nespalujte, protože kouř může citlivějším jedincům podráždit oči a plíce.
Na podzim je okouzlující
Škumpa, zejména pak okrasná odrůda „Dissecta“ je vysoce dekorativní rostlinou, která se hodí do skupin, ale skvěle vypadá i jako solitér. Její téměř půlmetrové listy jsou na podzim nejdříve měděné, poté přejdou v ohnivě oranžovo-červenou a nakonec získají vínovou a karmínovou barvu. Barvy na nich hrají v těch nejsytějších odstínech, jaké je možné na stromech vidět. Škumpa vypadá nádherně nejen během této barevné proměny, ale i v době, kdy už jsou lístky barevně jednotné. Na zimu rostlina opadává a není třeba ji zakrývat. I během zimy vás škumpa jistě zaujme, protože na ní zůstávají palicovitě směstnané rezavé či téměř fialové plodové laty.
Záchrana jménem škumpa vlasatá
Škumpa vlasatá (Cotinus coggygria) je okrasný polokeř spadající do stejné skupiny jako škumpa orobincová. Jeho hlavní předností je však fakt, že se nejedná o invazivní druh a nezaplevelí nám celou zahradu. Pochází z jižní Evropy, Ruska a Číny a dorůstá maximálně 5 metrů. Svým vzhledem je však od škumpy orobincové odlišná, listy mají podobný tvar jako listy lísky, ale jsou tmavší a hladké. Květy mají až třicet centimetrů, podle odrůdy jsou bíložluté nebo načervenalé barvy. Rostlina je velmi nenáročná a roste téměř všude. Na podzim se také nádherně zbarvuje.
- jpa -