V současnosti se podlahové vytápění opět postupně rozšiřuje a objevuje se v mnoha novostavbách, a to buď v provedení s elektrickým topným kabelem, nebo jako teplovodní. My se tentokrát zaměříme na druhý jmenovaný systém.
Podlahové vytápění obecně má řadu výhod, mezi než patří zejména tepelná pohoda díky nízkému tepelnému spádu. Co to znamená? Tradiční radiátory ohřívají prostor z jednoho místa, a to relativně vysoko nad podlahou, takže rozložení teplot je velmi nerovnoměrné. Rozdíl teplot na podlaze a u stropu – tedy teplotní spád – někdy dosahuje až 8° C. U vytápění podlahového však teplo postupuje plynule od spodu a teplotní spád bývá téměř zanedbatelný, nejčastěji kolem 3° C. Rovněž pocit tepla se u člověka dostavuje při reálně nižší teplotě vzduchu, než u radiátorů. Vzhledem k menším teplotním rozdílům také nedochází k tak velké cirkulaci vzduchu, což značně omezuje prašnost v místnosti.
Teplovodní podlahové topení pracuje s nižšími teplotami než radiátory, takže vzduch v místnosti se méně vysušuje. Z hlediska estetiky i účelnosti je jistě výhodou, že v pokoji nejsou žádné radiátory, a nic tak nebrání libovolnému rozmístění nábytku. A konečně, při správném navržení systému dochází k nezanedbatelným úsporám energie, zejména ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla (tepelná čerpadla, solární či zásobníkové systémy apod.).
Tím se pomalu dostáváme ke konstrukci teplovodního podlahového vytápění. Ideální je, když je takové topení implementováno již přímo do projektu a celá stavba domu je navržena s ohledem na jeho použití. Tím dosáhneme optimální účinnosti a efektivnosti. Montáž podlahového vytápění do staršího objektu je samozřejmě možná, ovšem měly by být splněny určité podmínky. Samozřejmostí je zateplení obvodových stěn, stejně jako izolace oken a dveří. V budově nemá vznikat zbytečný průvan, ale na druhou stranu musí konstrukce umožňovat jistou míru výměny vzduchu, aby nedocházelo k vlhnutí stěn, vzniku plísní apod.
V zásadě se používají dva způsoby pokládky podlahového vytápění, tzv. „mokrý“ a „suchý“. Mokrý systém je tvořen soustavou trubek položených na tepelné izolaci a krycí fólii, zalitých betonovou nebo samonivelační anhydritovou směsí. Tato metoda je méně finančně nákladná, vyžaduje však větší zručnost a kvalitu práce. Navíc se hodí jen do objektů s dostatečnou únosností podlahy.
Jinou variantou mokrého systému je pokládka speciální systémové desky s vylisovanými výstupky, do nichž se potrubí montuje. Deska má po obvodu zámky, umožňující libovolné spojování a sestavování ploch. Jde o rychlý a jednoduchý způsob montáže.
Tam, kde není možné podlahy více zatěžovat (např. u dřevostaveb), se používá suchý systém. Zde se opět pokládají systémové desky s izolací, do nichž se vloží teplovodivé lamely z pozinkovaného plechu a následně trubky. Montáž je rovněž velmi rychlá, vyžaduje však zkušenost a přesnost. Systém může začít vytápět prakticky okamžitě, na rozdíl od mokrého, kde musí nejdříve dojít k pozvolnému vyschnutí a vytvrzení směsi. Podlaha má také díky nižší akumulaci značně menší tepelnou setrvačnost.
Co se týče trubek, většinou se používají plastové. Jsou vyrobeny z materiálu s velkou chemickou odolností, vynikají pružností, pevností a odolností vůči poškození. Někdo upřednostňuje potrubí měděné, které je však pro tuto aplikaci méně vhodné a přitom znatelně dražší.
Má teplovodní podlahové vytápění vůbec nějaké nevýhody? Jistě, většinou jsou to vyšší investiční náklady (ačkoliv u novostaveb se rozdíly již stírají, nehledě na budoucí úspory), ale zejména velká tepelná setrvačnost. Ta bývá řešena doplňkovými lokálními topnými tělesy, např. přímotopy. Důležité je také sledovat limitní teplotu povrchu podlahy z hlediska zdravotního a brát v úvahu použití různých podlahových krytin a možnost jejich ovlivnění či dokonce narušení vytápěním. Více se dočtete v článku Jakou krytinu na podlahové vytápění?
Autor: Michal Hamšík
Foto: archiv firmy Giacomini