Velikonoce 2009…

Mnoho tradičních zvyků zaniklo, přesto se letošní trend velikonočních dekorací interiéru inspiruje citlivým přístupem k životnímu prostředí a touhou nalézt harmonii v moderním světě. Jeho podoba je velmi prostá – jarní aranžmá je komponováno ve stylu zdůrazňující prostor pro vlastní a osobitý styl, dává zelenou kreativitě v duchu nenucené přirozenosti.

Velikonoční dekorace má v duchu světového trendu dýchat probouzející se přírodou, svěží zelení a typicky jarními květinami. Mezi nevtíravou klasiku patří tulipány, narcisy, řebčík, hyacint, pryskyřník a kalina doplněné drobnými sasankami, modřenci, kroucenou lískou či svěže zelenými větévkami vrby košíkářské.

Například pro velikonoční aranžmá do interiéru venkovské chalupy se nejlépe hodí hnízdečko z březových či vrbových větévek doplněné nebarveným rozcupovaným sisalem, březovou kůrou, skořápkami a pampeliškami či květy pryskyřníků. Pro moderní střízlivý interiér se uplatní exotičtější květiny, k aranžování ve stylu jeden květ nebo tón v tónu. Hrachory, šeřík či něžně růžová   Eustoma vyniknou v čirém skle a bílé keramice jednoduchého tvaru. Doplňkem mohou být drobné velikonoční figurky z keramiky, stuhy režného vzhledu, sisalové vlákno a samozřejmě, vajíčka, nejlépe drobná – křepelčí.

… a staročeské Velikonoce …

Stejně jako dnes, bývaly Velikonoce svátky jara, klubajících se žluťoučkých kuřátek, bublajících potůčků plných vody z tajícího sněhu a semtam vykukujícími růžky rašící trávy na mezích. Mládenci se ohlíželi po pěkných vrbových proutcích na pomlázku a děvčata zase vyhledávala ty nejpěknější a nejmacatější "kočičky".

Na Květnou neděli a ještě celý týden se až do Božího Hodu tradičně dodržoval půst. Pekly se jarní nádivky, zadělávalo na mazance a jidáše a světily kočičky. Hospodáři se starali, aby sklidili z pole pěknou úrodu: z vysvěcených jívových proutků udělali tři křížky, které pak po obědě na pole zasadili. Na Škaredou středu bývalo po vsi rušno. Sotva skončily pašije, mládenci počali hrát hru na Jidáše, kterého se snažili nalézt a chytit. Bývali za to po chalupách odměňováni sladkostmi, nejčastěji pečenými jidášky. Zelený čtvrtek opět náležel návštěvě kostela. Trochu tajemný den připadl na Velký pátek, kdy mezi lidmi kolovala pověra o otevírání skal s ukrytými poklady. Věřilo se, že kdo je hrabivý a nevrátí se z otevřené skály do půlnoci, musí v ní zůstat a čekat na vysvobození celý následující rok.

Na Hod boží se již opravdu hodovalo, barvila se vajíčka, ale mnohde se držela tradice - celá rodina směla dohromady sníst jen jedno vejce, aby podle pověry držela pohromadě. Tradice měla určitě i úsporný význam kvůli množství vajec, která padla za oběť koledníkům na Pondělí velikonoční. V ten den propuklo opravdové veselí i shon o nejlepší malovaná vajíčka a sladkosti, kterých se na Velikonoce peklo habaděj. Třeba v Podkrkonoší pekli z kynutého těsta ptáčky, na Bechyňsku připravovali kosmatice (krajíčky buchty máčené v rozšlehaných vejcích a na másle osmažených). Každý kraj, ba každá rodina měla své oblíbené recepty.

Pravda, velikonoční pečivo v dnešní podobě vypadá a chutná úplně jinak, protože třeba recept na perníkové těsto či mazanec nalezneme v kuchařce již ze 17.století. Kdepak bychom si dnes dovedli představit beránka z rýže a vyzích měchýřů nebo velikonoční pletenec zadělávaný mandlovým mlékem.

Autor: Irena Forejtová