Kde se vlastně vzala moderní budova v historické zástavbě města? Poté, co v dubnu 1992 teroristé Irské republikánské armády zničili při bombovém atentátu staré centrum námořního obchodu Baltic Exchange a škody byly natolik rozsáhlé, že se historický objekt nepodařilo zachránit, se rozpoutala žhavá debata, co s pozemkem. Během vášnivých diskusí, zda ponechat konzervativní panorama staré zástavby nebo dát zelenou odvážnějšímu nápadu, nakonec zvítězila extravagance a originalita.
Dům ve tvaru pořádně tlustého kubánského doutníku, který už zdálky budí pozornost, vyvolal řadu pozitivních i negativních kritik. Přestože oficiální název budovy zní 30 St Mary Axe, říká se jí vedle druhého vžitého názvu Swiss Re Tower (podle původního vlastníka a investora, švýcarské pojišťovny Swiss Reunion) také křišťálový falus, falické orgie nebo erotická okurka. Název "the Gherkin" pro okurku nakládačku se poprvé objevil roku 1996 v listu The Guardian. Média i veřejnost je poté vzali za své a dnes se už mrakodrapu řekne jinak jen zřídka.
Ačkoliv si stavba vysloužila řadu pejorativních jmen, zároveň se může pyšnit řadou prestižních ocenění. Za všechna jmenujme třeba Stirlingovu cenu, titul Best New London Building, Skyscraper Award nebo Outstanding Development of the Year. Budova se už objevila i v několika hraných filmech a hlavní roli sehrála dokonce i v jednom celovečerním dokumentu. Dvaapadesátiminutový snímek s názvem Building the Gherkin natočila před dvěma lety švýcarská režisérka Mirjam von Arx.
Velkým plusem celého projektu je ekologické řešení už samotné konstrukce. Budova je nízkoenergetická a zatěžuje životní prostředí zhruba o 30 % méně než srovnatelné administrativní kolosy. Okurka je téměř šest měsíců v roce nezávislá na klimatizaci, neboť tvůrci se velmi dobře vyrovnali s nepříznivými povětrnostními podmínkami v okolí a z větrné hůrky udělali přednost. Díky zaoblenému tvaru využili síly větru a v budově cirkuluje vzduch potrubím, jenž se vine kolem budovy, zároveň má věž dvojí skleněný plášť, který umožňuje další přirozenou ventilaci. Úspora energie je markantní rovněž co se týče spotřeby elektrické energie. Díky kruhovému půdorysu a proskleným stěnám mrakodrap maximálně využívá denního světla a přes den není potřeba dodatečného osvětlení.
Věž je čtyřicetipatrová, přičemž každé poschodí je pootočeno o 5 stupňů. Dovnitř bohužel široká veřejnost nemá přístup, ale nájemci a jejich hosté se mohou kochat zejména nádherným panoramatickým výhledem na celý Londýn z restaurace v nejvyšším 40. patře. Právě na střechu Okurky na jejím vrcholu byl použit jediný zakulacený kus skla, ostatní "okna" jsou kupodivu, ačkoliv to tak zvenku vůbec nevypadá a budova je jako celek oválná, rovné.
Na předposledním patře je exkluzivní restaurace a o patro níže najdeme soukromé jídelny. V budově, v níž se nacházejí převážně kancelářské prostory, nechybějí relaxační terasy s automaty na kávu, občerstvením nebo kopírovacími automaty, mramorová schodiště a výtahy pro osoby se sníženou pohyblivostí.
Mrakodrapy v Londýně byly donedávna velkou utopií. Až do roku 1960 byla totiž kvůli zachování panoramatu města omezena výška budov na 30 metrů. Nyní však v britské metropoli vyrůstají výškové budovy jako houby po dešti, nejproslulejší z nich je právě Okurka.
Autor: efa