Kořeny architektonického skvostu zasazeného do bezprostřední blízkosti přístavního zálivu sahají do padesátých let minulého století, kdy ještě nikdo netušil, jaký věhlas budova po celém světě získá, ale hlavně jaké problémy ji potkají už během samotné stavby. Vše vypuklo v roce 1957, kdy v architektonické soutěži vypsané australskou vládou vyhrál tehdy naprosto neznámý osmatřicetiletý dánský autor Jörn Utzon.
Jako podle filmového scénáře byl jeho návrh zamítnut už v prvním kole, aby byl nakonec tento mladý tvůrce, který tou dobou neměl na svém kontě ještě žádné zásadní dílo, vrácen do hry a zcela uchvátil porotu a zvítězil. Realizace projektu pak byla velice dramatická, Utzon několikrát musel pozměnit své návrhy a rozpočet na gigantickou stavbu v sousedství ocelového Přístavního mostu Johna Bradfielda se vyšplhal ze sedmi amerických dolarů na téměř patnáctinásobek. Zejména finanční nákladnost celého projektu si rozhněvala konzervativní australskou opozici, která po převzetí výkonné moci v zemi otce stavby roku 1966 odvolala z funkce hlavního architekta a nechala ji dokončit místními inženýry. Utzon zahořkl, zemi opustil a 40 let se k protinožcům nevrátil.
Právě v tomto kroku je největší svízel celého komplexu. Přestože byla budova nakonec i přes všechny peripetie bez svého stvořitele dokončena a roku 1973 královnou Alžbětou II. slavnostně otevřena, potýká se nadále s problémy. Ten hlavní tkví v neucelenosti exteriérů s interiéry, které Australané vytvořili po svém bez ohledu na původní Utzonovy plány. Operní sály jsou malé a technicky nevyhovují provedení větších a náročnějších divadelních kusů. Opera v Sydney je tak více turistickou architektonickou zajímavostí než operním stánkem. Navíc je to obrovský žrout peněz, neboť byla zjištěna krátká životnost použitých materiálů na spoje betonových skořepin, které je potřeba velmi nákladně za prostředky v řádu dalších desítek milionů australských dolarů nadále opravovat.
Stejně však jako byla některými zatracována a kritizována, je budova opery mnohými velebena. Nedávno byla například zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Také Jörn Utzon se dočkal uznání, když byl poctěn významnou Pritzkerovou cenou. A ačkoliv mezi sedm nových divů lidé v internetovém hlasování stavbu nezařadili, o její výjimečnosti mluví fakt, že byla na seznam 21 památek, o kterých se hlasovalo, vůbec zařazena, neboť šlo mezi nimi o jedinou stavbu 20. století a o jediné dílo dosud žijícího člověka.
Utzonův návrh sklízí úspěchy díky několika faktům. V prvé řadě je na komplex úchvatný pohled shora - a vzhledem k tomu, že leží poměrně nízko, to byl geniální tah. Zázemí opery a technické záležitosti byly přesunuty do podzemí, a tak mohl autor tvořit bez ohledu na tyto provozní věci a nechat se unášet jen svými architektonickými vizemi, které byly velmi nápadité. Opera bere dech i díky místu, kde leží. Kombinace ocelově šedého mostu v pozadí, modré mořské vody a zeleně přilehlé botanické zahrady tvoří na tzv. na Bannelong Pointu neocenitelné sousedství.
Pár technických dat závěrem: "Opera House" leží na ploše 2,2 hektaru, je 183 metrů dlouhá a 118 metrů široká a ční do výšky 67 metrů. Na střechu bylo použito milion bílých lesklých a matných žlutých švédských dlaždic, které jsou ve dne ozářeny sluncem a v noci reflektory a krásně "svítí". Betonové skořepiny vytvářející lastury/plachty, které byly největším oříškem celé stavby, váží přes 160 tisíc tun. Uvnitř budovy nalezneme pět samostatných sálů, výstavní prostory, tři restaurace, šestici barů a na šedesátku šaten. V hledištích je téměř pět a půl tisíce míst. Opera v Sydney, kde působí filharmonický a symfonický orchestr a také soubor sydneyského divadla, se rovněž může pochlubit dvěma nej: najdeme tady největší mechanické varhany na světě s deseti a půl tisíci píšťal a největší divadelní oponu na světě utkanou z vlny.
Text: efa
Foto: syndeyoperahouse.com